Kostelíčky z našich cest...

Moto

Když maminka doprohlížela moje album fotek věnovaných hřbitovům a sochám, jenž tolik ráda fotím, řekla: „Odkdy ses stala tak morbidní?“
Musela jsem se usmát... Morbidní? Ne to nejsem ani trochu. Stala jsem se jen jednou z mnoha, z mnoha Tafofilů. Ano, Tafofilů...  

"Tafofil – je člověk, co miluje atmosféru hřbitovů a v oblasti umění preferuje funerální tvorbu.“

Tato slova jsem si půjčila ze stránek ženy, která má stejnou lásku jako já a kterou jsem poznala právě díky našemu společnému zájmu. Danuška už je o krok nebo spíš celou cestu dál než já. O své lásce napsala i knihu, která ji nedávno vyšla "Krása a tajemství hřbitovů." 

Našla se a osvobodila. A já? Já morbidní opravdu nejsem, jen miluji to místo, kde lidé dokážou být alespoň na chvíli pokorní a skloní hlavu. To ticho, to místo smíření a posledního odpočinku, místo Andělů a duchů... Když o tom tak přemýšlím, tak nevím, zda mohu říct že Tafofil jsem... Ano spojují mne stejné pocity, ale když projdu bránou hřbitova, stávám se někým jiným a cítím zvláštní nadhled nad tímto místem... jsem někým a nevím kým... 

Dana svoje jméno našla, já ne... já stále procházím tato místa jedno za druhým a hledám, hledám... jen zatím nevím co.